Kronika Ondřeje Knolla

Vybrané zápisky z kroniky Ondřeje Knolla.

Kroniku počínám psáti v roce 1957. Narodil jsem se 24/12/1883 v Šaraticích, kde byl otec obecním kovářem…

Moji sourozenci byli: Boženka a Viktorka, které v ranném věku zemřely a byly pochovány v Šaraticích. Pamatuji se, že jsme k jejich hrobečku chodívali zvláště o Všech svatých a o Dušičkách. Další sourozenci, kteří jsou ještě naživu v době kdy kroniku píši jsou: Josef Knoll 28/3/1886, Františka Knollova a Viktorie Knollova.


List přijímací

… Z mého útlého dětství si mnoho nepamatuji, jen na jednu příhodu si živě vzpomínám, když jsem jeli do Slavkova, kde byl přítomen fotograf, abychom se dali fotografovat… to mě bylo asi pět let.

Jinak jsou mé vzpomínky chabé a jenom si vzpomínám, jak jsme byli naplněni radostí, když se dávaly nové došky na kůlnu a chlévy. Tu jsme ze starých došků vybírali chuchvalce mechu a rovnali je na zdi kovárny a velkou radost nám dělalo kalení došků na kalenici. Provádělo se to v blátě rozředěném ve velké kaluži. Snažili jsme se u toho podnikání asistovat, ovšem s malým úspěchem a nevalným porozuměním maminky. Vzpomínky jsou již pestřejší, když jsme vyrůstali z kalhot vzadu na zapínání. Původně jsme nosili oblek, kterému se říkalo bytnost…

… Naše bytnost byla vzadu od krku až do rozkroku na zapínání a bez cizí pomoci jsme se do ní nedostali a tak když bylo potřebí nezdržovat se službou maminky, posloužili jsme jeden druhému a tu se stávalo, že při tom množství knoflíků se nám někdy ku konci nedostávalo knoflíků nebo přebývalo dírek.


Pak nastala škola. Prvním mým učitelem byl učitel Bujárek. Statný chlapík, který když vzal neposlušného kluka do práce, tak mu do smíchu nebylo. Velmi často se stávalo, že si pan rechtor Emanuel Smrčzka nevěděl s klukem rady, a tu si poslal pro učitele Bujárka a ten už kluka přivedl k rozumu.

Škola byla dvoutřídní a druhou třídu vyučoval pan rechtor Smrčzka. Bylo u nás zvykem, že se panu rechotorovi i paní rechtorové líbaly ruce při potkání na ulici nebo v poli. Ze třídy jsme vycházeli po jednom a pan rechtor stoje mezi dveřmi, držel pravici nastavenou ku líbání…


Vysvědčení

… Po učiteli Bujárkovi přišel do Šaratic učitel Hradil. K tomu jsme chodili k soukromému vyučování v němčině. To už jsme s bratrem Josefem ministrovali. Byl to už docela mužný úsek našeho mládí….

První týden u velkého oltáře byl pro nás utrpením, protože pan farář byl věčně mrzutý a za dost nepatrný poklesek byl lepanec víc než jistý…

Nejhůře bylo, když jsme musili s panem farářem jíti k nemocnému s Pánem Bohem, což naštěstí nebylo často. Zato pan Kaplan Hlavička byl vlídný a veselý člověk, který svou osobností v nás vzbuzoval důvěru v lidi a život. Já sám jsem mu byl oddán tělem i duší, on byl i příčinou, že jsem se stal fotografem. Koupil si kdysi levný fotografický aparát, dřevěný „Mez“, jaké tehdy byly běžné a já jsem mu aparát nosil, také nás často fotografoval a to se mně tak zalíbilo, že když jsem činil první kroky do života, projevil jsem přání stát se fotografem.

Otec se ale proti mému požadavku postavil zcela neúprosně, jak se ještě poději zmíním…


… Když mě bylo 12 let, tak otec projevil přání, abych šel na studie, chtěl ze mne mít vojenského zvěrolékaře…

… Zkouška dopadla dobře a jen z matematiky jsem dělal ještě zkoušku ústní. Byl přítomen ředitel František Bartoš a když jsem příklad na tabuli vypočítal bezvadně, řekl: No tak vidíš kluku sakramentská, tady to jde.

Bylo by šlo všechno, jenže já jsem ve svém klukovském nerozumu místo učení dával přednost svým libůstkám – filatelii, botanice a sbírání brouků… primu jsem tedy repetoval a opakovalo se to co v prvním roce. Tentokrát jsem sice prošel, ale otci vyschly prameny k dalšímu pokračování ve studiu. (1896)

Koupil v Chalupu a odstěhoval se z obecní kovárny v Šaraticích. Tím že neměl žádné kapitálové rezervy, a kde by je také vzal při tom ubohém postavení jako obecní kovář, kde mu bylo diktováno zač musí rolníkům dělat, se koupí domu zadlužil nebezpečně, že bylo nad jeho síly, aby břemeno splácel.


Prohlášení zletilým

… Byla teď otázka co se mnou…

Chtěl jsem být fotografem, ale o tom otec nechtěl ani slyšet, protože měl o tomto druhu řemesla svoje představy, ježto znal jen fotografy, kteří se bídně protloukali po vesnicích a nemohl si představiti, že by jeho syn byl taky takovým vandrákem. Určil, že budu optikem. Zajeli jsme tedy jednoho krásného dne do Brna, hledat místo učně Prochodili jsme všechny optiky, ale nic se nenašlo.

Změnil tedy svůj program a navrhl tiskařské řemeslo. Začala tedy pochůzka po tiskárnách, ale ani tady jsme neměli štěstí. Došlo tedy k dalšímu pokusu v obchodech. Když jsme ani tady nepochodili, jeli jsme domů a otec rozhodl, že budu kovářem, přesto, že měl sám se sebou takové neblahé zkušenosti. Učil jsem se tedy kovářem, naštěstí toto dobrodružství netrvalo dlouho, jen asi měsíc. Neměl jsem pro to smysl, byl jsem ještě příliš dětinským a tak jednoho dne jsem s bolestí pozoroval kluky skotačit na dědině a tu jsem měl právě zabušit otci na sekáč. Měl jsem oči venku na klucích, na sekáč jsem udeřil, ale on neřád vyletěl oknem ven. Dostal jsem lepanec a výhost z kovárny – byl jsem vyučen bez nároku na výuční list.

Večer otec přišel od kupce, v rukou Moravské noviny a rozradostněně mě řekl, abych se připravil, že ráno pojedeme do Náměšti, kde je místo praktikanta v obchodě. Panečku, praktikant, to bude něco, jsem si povídal a jelo se.

Byl jsem přijat, hned byla sepsána smlouva a za 14 dní jsem nastoupil. Smlouva byla čertův výlupek… Můj nastávající pan šéf byl vyučen v židovském obchodě, a tak pamatoval na všechno…


To se mně stalo osudným, poněvadž jsem přes třetí rok po vyučení nebral žádný plat a odsluhoval jsem škody a výučné… Obchod byl otevřen od 6 ráno do 9-10hodin do večera, v neděli pak jen odpoledne, což však bylo za krátký čas změněno na dvě hodiny odpoledne, pak 12. hodina a nakonec na 10. hodinu dopoledne. Když jsem v neděli odpoledne volno, začal jsem fotografovat. Když můj šéf viděl, že mě fotografování vynáší, rozhodl že zanedbávám kšeft, a to nemůže být. Řekl mě, že ohlásí fotografickou živnost, která byla tehdy volná a že budu fotografovat pro kšeft. Já ovšem s radostí souhlasil, jen když jsem mohl fotografovat.

Když jsem poprvé po dvou létech přijel za rodiči na dovolenou na dva dny, byl jsem svědkem úžasné bídy, do níž rodiče zabředli. Tu byla situace snad nejhorší v našem životě.

Když otec cítil, že musí zemřít, dával matce pokyny, kde se má po jeho smrti zařídit a mezi jiným také vyslovil přání, abych se odstěhoval domů a zůstal u fotografie, poněvadž v tom spatřoval možnost výživy pro rodinu. Věc ovšem nebyla tak snadná, jednak jsem dlužil šéfovi k čemu se otec zavázal a jinak jsem neměl nic, s čím bych mohl začít, žádný přístroj ani jiné nejnutnější zařízení. Proto jsem musil zůstat ve službě dále.

Smutný okamžik byl, když jsem odjížděl z krátké návštěvy a matka vyzvala otce, aby mě dal požehnání. Poklekl jsem na stoličku u postele a otec mne s pláčem žehnal věda, že už mne neuvidí za svého života. Za nějaký týden dokonal…


Když jsem zrekapituloval svůj bídný život za těch deset let (u šéfa) strávených, bylo mě z toho na nic a rozhodl jsem se z toho pekla vyváznout za jakoukoliv cenu.

Svěřil jsem se se svými potížemi Janu Stehlíkovi, který se do Náměště přistěhoval a byl podnikavý ve všem, co mu slibovalo nějaký zisk. Nabídl se že mi půjčí jakýkoliv obnos za společnictví, které jsem měl umluveno se svým šéfem.

Za krátkou dobu přišel Stehlík s návrhem, že si koupí sám taky přístroj, bude venku fotografovat a já budu doma pracovat. Viděl jsem v tom hned čertovo kopýtko. Stehlík se prostě chtěl naučit ode mne to nejnutnější a osamostatnit se sám. No ale mně to nevadilo a jeli jsme na kolech do Vídně, kde jsme koupili nový přístroj.

Dluh jsem Stehlíkovi splatil do necelých dvou let a tu jsem mohl teprve volně dýchat. Práce jsem měl dost, první zimu jsem se odstěhoval k mamince do Lovčiček a tam jsem fotografoval po vesnicích a krásně se mi dařilo…


Když konečně jsem měl jistotu, že uživím ženu a že budu moci víc věnovat svému řemeslu, budu-li mít v ženě oporu, v roce 1909 jsem se oženil. Před svatbou jsem si pořídil potřebný nábytek, skříň, dvě postele, dvě židle, do kuchyně kredenc a pohovku.

Mezitím došlo ke druhé světové válce a tu bylo nutno vše hodit přes palubu, poněvadž byl nadbytek ateliérové práce s novými legitimacemi a zvláště byl velký příliv portrétní práce, takže mi ani nezbýval čas při skrovném počtu zaměstnanců, aby bylo možno všechno sdělat. Vyučil jsem dceru Marii, která velmi nadějně pokračovala, avšak provdala se nakonec za obchodníka. V knihkupectví pak jsem vyučil mladší dceru Františku.

28/8/1944 se provdala dcera Fanynka za Arnošta Bryma, fotografa v továrně Neobrom. V roce 45 si ode mne pronajali obchod, s tím, že budeme spolupracovat jako rovnocenní partneři a o výsledek práce se budeme rovnoměrně dělit. Dne 28/1/1948 se dostavili dva pánové do obchodu v průvodu předsedy MNV Bruzka a předložili mi výnos ministerstva kultury z 18/1/1948, že se na knihkupectví uvaluje státní správa. Byla-li na obchod udělena státní správa bez uvědomění mne, jako majitele obchodu, nemohl být obchod zrušen, aniž bych dal jako majitel k tomu souhlas. To se však nestalo. Mám tudíž dojem, že tu nebylo dbáno socialistické zákonitosti. Že jsem byl za majitele považován, svědčí okolnost, že mně byla Rudým právem poukázána za obchod částka 4218,07 Kčs. Poukaz jsem ovšem nepřijal, poněvadž byl učiněn po měnové reformě a tudíž 1:50 a tvoří tak nepatrný zlomek ceny obchodu, s nímž nemohu nic pořídit a dcera Marie je takto ochuzena o věno, které nedostala…


Naše dcera Fanuška byla ztrátou obchodu neobyčejně těžce postižena, takže její srdeční choroba, která podle výroků lékaře byla stabilisována, začala se zhoršovat a čtyři měsíce po ztrátě (18/5/1949) zemřela.

15/4/1949 byl vydán zákaz prodeje pohlednic překupníkům. Od té doby jsem přestal pohlednice vyrábět…


Na rok 1955 jsem měl předepsáno daní: z příjmů obyvatelstva 522, živnostenské 400, domovní 253,4, celkem tedy 1175,4 Kčs.

(1956) V září jsem byl v Přerově a dovezl jsem si bratrem Josefem zakoupený přístroj Flexaret IV, který koná výborné služby. Domovní daně 253,4, živnostenské daně 400, daně z příjmů obyvatelstva 2420,–. Celkem tedy 3073,4 daní.

V roce 1957 jsem udělal zkoušky na negativ barevné fotografie a zvětšil jsem první obrázky. Koncem roku dostali zdejší dosud samostatní řemeslníci od ONV výzvu, aby se zapojili do socialistického sektoru. Přihlásil se jediný, pokud vím, hodinář Josef Doležal. Ostatní složili živnosti a šli pracovat do továrny a někteří nechali výzvu bez povšimnutí a pracují samostatně dál. Za rok 1957 jsem měl předepsáno daní: domovní daně 253,4, živnostenské daně 1200, daně z příjmů obyvatelstva 763,4. Celkem tedy 2216,8 daní.

Na rok 1958 jsem měl předepsáno daní: domovní daně 253, živnostenské daně 1200, daně z příjmů obyvatelstva 810. Celkem tedy 2263,- daní.

V květnu 1959 jsem onemocněl sklerosou věnčitých tepen srdečních, potíže byly značné. Nemohl jsem v zahradě pracovat a proto zůstala pro toto léto úplně ladem.

Koncem května (v 75 letech věku) jsem podal žádost o důchod, poněvadž další placení premie mi dělá potíže – je mi předepisováno 80 Kčs měsíčně, což je nesprávně vysoké. Žádost byla vyřízena a vyměřeno mně 370 Kčs. Podal jsem odvolání…

Na vánoce čekáme našeho vojáka Jirku na dovolenou.
Babička se drží dost dobře pohromadě a to je pro mne opravdové štěstí, protože bych byl úplně bezmocný.
Daní jsem měli v roce 1959 předepsáno: domovní daně 253, živnostenské daně 1200, daně z příjmů obyvatelstva 810, daně z výnosu zahrady 37,6. Celkem tedy 2300,6 daní.

(1960) Jirka přijel 13 února ráno a 15 února ráno odejel. Krátkou dovolenou strávil z většího dílu na cestě…

Jirka přijel 26/3/ na dva dny, přijel ráno o páté a 27/3/ odejel rychlíkem…


Přečtěte si také